ČSFR před patnácti lety: od pomlčky k rozpadu

25.08. 17:17 | Autor: Dina Podzimková

Dusným vzduchem československé politiky zahýbal 26. srpna 1992 silný vichr. Česká a slovenská delegace v čele s Vladimírem Mečiarem a Václavem Klausem v brněnské vile Tugendhat podepsaly dohodu o ukončení společného soužití obou národů, k níž dospěly o necelé dva měsíce dříve.

K TÉMATU: Srpen 1992 rozhodl o rozpadu federace (video)

Že situace bude vyžadovat radikální řešení, začínalo být jasné už delší dobu. Vztahy mezi Čechy a Slováky výrazně ochladly poprvé již krátce po listopadu 1989. Tzv. Pomlčková válka (v seriálu o dělení federace jí věnujeme samostatný článek) srazila vzájemné sympatie blízko k bodu mrazu, porozumění nepřály ani oboustranně jízlivé a jen málo odborně podložené diskuse o tom, která strana na tu druhou více doplácí. Rozdělená byla i politická reprezentace, neexistovala jediná významnější skutečně federální strana. Když se ODS pokusila získat Slováky na svou stranu v roce 1992, propadla a ještě se na ni snesla vlna výčitek, že její vystupování oslabilo pozici profederální Občanské demokratické unie.

V roce 1991 slovenští poslanci Federálního shromáždění odmítli přijmout federální ústavu. Protičeské, nebo spíš proticentralistické nálady na Slovensku navíc umocňovaly potíže související s ekonomickou transformací postkomunistické země. Její účinky byly v prostředí hospodářsky zaostalejšího Slovenska drtivé. Slováci, kteří si s sebou nesli historicky daný „syndrom utlačovaného národa" (suverenitu - spíše ale s přívlastkem pseudo - si zažili jen krátce v období kontroverzního Slovenského štátu), jednoznačně směřovali k požadavku suverenity.

Doba politiky ústupků z české strany (jejími představiteli byli například Petr Pithart nebo Dagmar Burešová z Občanského hnutí) a nejednoznačné smířlivosti ze strany Slováků (reprezentované představiteli Verejnosti proti násiliu Milanem Kňažkem a Fedorem Gálem) se v roce 1992 pomalu chýlila ke konci. V červnu obě zmíněná politická uskupení propadla ve volbách a u moci je vystřídala Občanská demokratická strana Václava Klause a Hnutie za demokratické Slovensko populisty Vladimíra Mečiara. Již první jednání ukázala, že diskuse se bude nadále ubírat zcela jiným směrem.

Potvrdilo se to 17. července, kdy Slovenská národní rada přijala Deklaraci o svrchovanosti Slovenské republiky. Na dokument (ostatně právně nikterak závazný), který sice respektoval tehdejší státoprávní uspořádání, ale byl „výrazem politické vůle", promptně zareagoval tehdejší prezident Václav Havel. Již 20. července odstoupil ze své funkce a stal se tak posledním společným prezidentem. Po jeho rezignaci totiž kvůli politické nevůli zvolit novou federální hlavu státu především ze slovenské strany vykonávalo jeho pravomoci kolektivně Předsednictvo Federálního shromáždění a premiér Jan Stráský.

Prvotní snahy zachovat Československo v pozměněné podobě (HZDS navrhovalo konfederativní nebo unijní podobu státu, plnou a bezpodmínečnou samostatnost v té době požadovala pouze Slovenská národní strana) brzy vzaly zasvé a již 8. července 1992 se vrcholní představitelé obou zemí v brněnské vile Tugendhat dohodli na rozdělení federace, 26. srpna byla tamtéž dohoda oficiálně podepsána. Po řadě dalších jednání a několika více či méně neobratných pokusech o smíření obou stran rozhodlo 25. listopadu Federální shromáždění o zániku Česko-Slovenské federativní republiky ke 31. prosinci 1992, 16. prosince pak Česká národní rada schválila ústavu samostatného českého státu.

Úderem půlnoci na Nový rok 1993 se tak na mapě Evropy objevily dva nové státy. Důsledky rozdělení, které bylo oceňováno světem pro svůj klidný průběh, byly v obou zemích různé. Zatímco Česká republika se „plácala" v marasmu transformačních korupčních a tunelářských afér na cestě k ekonomické liberalizaci a politické demokratizaci, Slovensko se ještě řadu let nebylo schopno vymanit z vlivu autoritativní vlády Vladimíra Mečiara neustále kritizované za velmi uvolněný přístup k politické odpovědnosti a demokracii. (Více o dopadech rozdělení na oba státy přineseme v některém z dalších pokračování seriálu).

Foto: ČTK

Autor: Dina Podzimková